Knížka Patchwork kam se podíváš

Pokračování knížky Jany Harmachové, která byla určena pro začínající patchworkářky. Knížku najdete opět v e-shopu. Opět několik slov autorky:

Jestli jsem se u té první knížky měla na co vymlouvat, tedy jako na nějakou neprobádanou půdu a naprostou nezkušenost, tak u téhle už opravdu nemám na co. Takže tahle už je docela načisto a není opravdu dokonalá, ale psala jsem ji s láskou a všechnu ostatní práci na ní udělala jak nejlíp to šlo. Časem tu možná napíši, kdy všude mi něco uteklo, kde co zkazily při poslední cestě do tisku a co jsem si představovala, že vyjde jinak. Teď Vás ale spíš zvu k nahlédnutí a mám velkou trému, jestli se Vám knížka bude líbit.

Vítejte v sešívaném království

Dovolte mi, abych vás všechny přivítala u svého oblíbeného hobby a zároveň pozvala na společnou cestu, na které se pokusíme hledat nové inspirace a nápady pro vaši tvorbu s hadříky, klůcky a všelijakými textilními zbytky i vzácnými poklady.

Léto u tety Jany byla knížka, která měla představit základní techniky a možnosti patchworku tak, aby pomohla všem, kdo s touto technikou začínali, nebo se potýkali s jejími úskalími. Od jejího vydání uběhly dlouhé tři roky a mě opět svrběly prsty nad klávesnicí, takže jsem se hluboce zamyslela a začala sbírat materiál pro tuto knížku. Nerada bych se opakovala nebo předkládala věci notoricky známé, takže tentokrát to nebude o technických možnostech (stejně už všechno jistě umíte), ale spíš o nápadech, impulsech, barevných a prostorových konceptech. To samozřejmě neznamená, že bych se zcela vyhnula informacím o způsobu ušití, ale budu předpokládat, že některé věci již znáte a k některým se snadno dopracujete s pomocí jiných knížek nebo internetové sítě.

V mateřské školce jsme měli neuvěřitelně živého a vynalézavého Déžu a kdokoliv z nás něco vyvedl, zkoušeli jsme na paní učitelku výmluvu “Déža mě navedl“. Kdyby tato knížka zafungovala jako Déža a Vy byste si občas řekli „Jana mě navedla“, splnila by zcela dokonale svůj účel. A když už jsem toho Déžu chudáka zase zneužila, mám o něm příhodku, která vám bude připomínat jednu z činností a kdo ví, jestli tu mojí zálibu v rozřezávání látek taky nepředznamenala. Po každém obědě jsme v herně rozložili lehátka a nastal neuvěřitelně protivný čas na spinkání. Dodnes si myslím, že to byl čas pro paní učitelky na jejich kávu a my děti jsme musely prostě být zticha a předstírat, že nutně potřebujeme odpočinek. Spali jen někteří z nás a Déža tedy rozhodně ani jednou a málokdy během tohoto času nedošlo ke konfliktní situaci a dohadování právě s tímhle blonďatým uličníkem. Tentokrát byl ale Déža neuvěřitelně klidný, nevydal ani hlásku, dokonce měl přimhouřené oči a paní učitelka se na jeho nezvyklý klid byla podívat několikrát. Podezřelé nám to tedy bylo všem, ale nás děti opět Déža nezklamal. Když nastal vytoužený okamžik, kdy jsme konečně mohli slézt z lehátek, Déža odhodil deku a ukázal se v celé kráse. A že to byla nádhera. Jeho pruhované pyžámko bylo rozstříháno na proužky různých šířek a to tak, že celé, od nohavic až po přední kapsičku. Moje maminka říká, že jsem do něj tenkrát byla zamilovaná, protože každý příchod ze školky začínal nadšeným vyprávěním o Déžovi. Zamilovaná jsem tedy rozhodně nebyla, ale obdivovala jsem ho nesmírně. Nepozorovaně vpašoval nůžky pod peřinu a pak s těmi dětskými klumpy s kulatými špičkami nenápadně vytvořil naprostý originál. To by přece musel obdivovat každý „rozumný“ člověk. No, paní učitelka ani Déžova maminka k těm rozumným tenkrát asi nepatřily. Jestli se tedy občas potkáte s někým, kdo bude nad Vaším patchworkovým počínáním kroutit hlavou, asi je to člověk podobně nerozumný. Jeden můj kamarád říkával:“Jani, upeč, ženská, která peče, nezlobí.“ „Toníku, peču jenom občas, abych moc nezloustla, a ženská, která patchworkuje, zlobí ještě méně.“

Přeji Vám všem hodně radosti při šití a klidně občas zlobte, nebo něco upečte.

Proč a kde hledat inspiraci

Patchwork je tvořivá záležitost pro nepokojné dušičky, které zpravidla neposedí chvilku u piva či televizoru a místo toho odpočívají s hromadami hadříků, nití, špendlíků a různých dalších udělátek. Zpočátku je výzvou technické řešení vzoru podle časopisu, knížky nebo návodu, a radost s díla je tím větší, čím podobnější je výsledek předloze. Dříve nebo později přijde chvilka, kdy je jasné, že ušít už umíte vše, co vás zajímá, a výzvou se tedy stává nikoliv technické provedení, ale originalita díla. To je přesně okamžik, kdy se začnete rozhlížet kolem sebe a patchwork se najednou objeví všude kolem vás. Moje báječná kamarádka Magda stihne komentovat barevné kompozice silničních náspů, aniž by to rušilo její koncentraci na řízení vozu. Pro neznalého spolucestujícího můžou být její nadšené výkřiky skutečně překvapující. Na její obranu musím dodat, že například pozdní jaro je kolem silnic opravdu nádherné.

Jak to tedy s tou inspirací funguje u mne a co všechno mě může pobídnout ke štrachání v pokladnici látek? Někdy je to poměrně intuitivní záležitost. Dlažba v činžovním domě ze začátku století či v kostele je vlastně hotovka. Tvary mozaiky jsou stejné jako u klasického patchworku, barevnost zpravidla velmi střízlivá, nicméně zajímavá a s duší. Keltský uzel na litinovém poklopu kanálu na středověkém náměstí, vitrážová okna v katedrále, oblázková pláž nebo rozpraskaná kůra starého stromu, to vše jsou inspirace, které navedou k řešení tvaru, struktury i barevnosti. A potom jsou tu ještě obrázky. Říkám tak situacím, kdy mám oči dokořán a hltám kombinaci tepla, světla, nálady, a mám pocit, že bych tu krásu chtěla nějak zakonzervovat, prostě zachytit a zhmotnit, aby mi z ní něco zbylo. Někdy u toho mám já nebo někdo z mých blízkých fotoaparát, někdy spěchám do své dílny a hned začerstva vyhazuji potřebné hadříky a kreslím si nápady na kdejakou zadní stranu použité obálky. V těchto okamžicích nemám potřebu udělat přesnou kopii obrázku z textilu. Spíš se snažím najít patchworkový vzor, který by odpovídal záměru a najdu pro jeho provedení barevnou kombinaci, která by na mě působila podobným dojmem. Jestli použiji klasický vzor a ušiji pokrývku, kterou někomu věnuji jako připomínku společného okamžiku, nebo stvořím závěs na zeď, který nemá jiný účel než dekorační, to záleží na mnoha okolnostech. Prvním faktorem je množství materiálu. Někdy mám přesně to, co potřebuji, ale nemám toho dost na velkou deku, potom vymyslím buď něco menšího k užitku, nebo pouhou dekoraci. Záchranným řešením takové situace, a to přichází v úvahu vždy, je taška. Na té lze zrealizovat takřka cokoliv a zužitkujete i docela malé kousky, které by na nic jiného nestačily. Některé obrázky se prostě pro velká díla nehodí svou podstatou, někdy chybí odvaha a někdy prostě není komu nebo proč věnovat velkou deku. Z toho všeho vyplývá, že každý záměr má několik možností realizace, a než se do něčeho pustíte, jistě se nevyhnete kreslení, počítání a měření rozměrů. Tedy pokud nejste dobrodruzi a nevrháte se do práce s optimistickým přesvědčením „ono to nakonec nějak dopadne“. Ve skutečnosti s každým dílkem nastává okamžik, kdy je třeba trochu zaimprovizovat a tak trochu to celé dovymyslet. Já si zpravidla počítám předem i jednotlivé látky, abych nebyla překvapena při posledním bloku. Jenže … někdy se mi podaří něco špatně uříznout, na látce se objeví chyba v podobě uzlíku nebo špatného tisku a někdy mi taky ta Pythagorova věta nějak nevyjde. Většinou je tato situace řešitelná, najdu podobnou látku, přeskládám kompozici, nebo rozšířím lemování. A že výsledek přesně neodpovídá záměru? No je to přece ruční práce. Před mnoha lety byl můj tatínek na severu Afriky a kupoval jako suvenýr ručně tkaný koberec. Po bližším zkoumání zjistil, že všechny koberce v obchodě mají ve vzoru několik viditelných chyb (koza měla například pět noh). Přistoupil k němu prodávající muslim a vysvětlil, že chyby jsou součástí práce, protože jen Alláh je dokonalý a výrobce, který by udělal vzor bezchybně, by se tím k Alláhovi nevhodně přibližoval. Takže vážení, jen Alláh je dokonalý.

Obrázky krajiny

V úvodní kapitole o hledání inspirací jsem zmínila situace, kdy mám před očima obraz velké krásy a dostanu chuť něco z té krásy zachovat pomocí látek a šicího stroje. Nechala jsm tímto způsobem vzniknout několika dílkům, ale považovala ta za celkem nepřenosnou informaci, protože jsem málokdy měla k dispozici fotografii inspirujícího obrázku a hotového dílka. V loňském roce jsem při instalaci výstavy fotografií Viktora Pressla s názvem Barvy Irska u několika jeho obrázků dostala nápad na quilt. Uvědomila jsem si, že inspirace může přijít mnoha cestami a že by to bylo docela zajímavé téma pro knížku. Nakonec jsem ušila jednu velkou přikrývku, jejíž barevnost vychází z části Viktorovy fotografie, jednu hotovou deku jsem naopak našla v jiné fotografii a s jednou další jsem se nakonec nepopasovala důstojně, takže někdy příště. Několik fotografií vám s Viktorovým svolením nabízím, možná by vás mohly inspirovat také. Ty fotografie zachycují krajinu v nějakém neopakovatelném okamžiku, při úsvitu, západu slunce nebo před bouří. Viktor vyhledává neobvyklé světelné podmínky, a ač to tak může vypadat, nikdy fotografie dodatečně barevně neupravuje. Prostě on fotografuje přesně ty obrázky, které u mě zpravidla vyvolávají potřebu zachytit je ve své práci. Názorné by asi bylo, kdybych ke každé fotografii měla něco ušitého, ale to opravdu nebylo v mých silách a také ten pohled na fotografii přece jen nemá stejnou sílu jako reálný obrázek, který máte před očima. Na druhou stranu já u svých „obrázků“ zpravidla neměla fotoaparát a taky neumím tak dobře fotit, takže mi zase chybí fotografie, která by vám umožnila porovnat, nakolik jsem se s úkolem vyrovnala. Je mi jasné, že tento přístup není ideální, ale zůstane tak mnohem víc prostoru pro vaši fantazii a cílem neměla být ukázka míry mé dovednosti, ale „drobné pošťouchnutí“, abyste dostali chuť tvořit.

Jana Harmachová